Díky velkorysosti bývalého pilota F1 Jo Vonlanthena jsem směl absolvovat další z mých „sit-in-testů“ závodních vozů. Tentokrát v senzačním voze mistra světa roku 1976, Jamese Hunta – McLarenu-Ford M23. Skončil zlou nehodou – tou zatím nejtěžší mé kariéry testmana…
V rámci pohovoru ohledně práce na jeho biografii zval účastník Grand Prix Rakouska 1975 Jo Vonlanthen do svého muzea v hotelu Meilenstein jižně od Zurychu. Z jeho objemné sbírky jsem si vybral vůz v legendárním lakování Marlbora a Texaca. „Je to vůz, který byl použit při natáčení filmu „Rush“. Za tři dny jde k výstavě ve Vídni…“, vysvětloval Vonlanthen. Kvůli velmi vysokým postranním stěnám kokpitu se nastupovalo stěžka. Monokok je ale velmi prostorný. Mohl jsem do něj sklouznout hodně hluboko a sedělo se dobře. Volant se dal uchopit bez problémů a řadící páce nestálo nic v cestě. Díky tehdy moderním plexisklům v horní části kokpitu z něj byl i perfektní výhled. Nedivím se, že M23 byl nasazován i několika soukromníky. Mimo jeho spolehlivosti se vyznačoval i svou účelností.
Sám „Little Jo“ mě nafotil – a pak se stalo to, co se stát nemělo: Nemohl jsem vylézt! Stěny kokpitu jsou tak vysoké, že nebylo možné, vzepřít se zvenku o nízké postranní bedny, aniž by člověk plexi vozu poškodil. Dlouho jsem se snažil, chvili jsem myslel, že to půjde… Plexisklo na pravé straně křáplo a ulomilo se! Jaký to trapas, jaké to škoda! Tohle nedokázal (pokud vím) ani „Superstar“ Hunt… Ten „opičák“ prostzě měl delší paže. Mé omluvy bral Vonlanthen bohudík sportovně…
Dlouhá historie McLarenu M23
Základní provedení vozu, který bylo vidět v Mistrovství světa F1 rekordních 6 sezon, představili šéfové týmu McLaren (ředitel Teddy Mayer, manažer Phil Kerr a konstruktér Gordon Coppuck) v polovině února 1973.
M23 nebyl žádnou revolucí, Coppuckovi se prostě podařilo sladit všechny tehdy moderní poznatky konstrukce do jediného modelu. Jeho „předky“ byly Lotus 72 a McLaren M16 z amerických oválů. Sám Coppuck označil řešení M23 jako „very simple“.
Nízký aluminiový monokok vozu byl pojat v duchu nových bezpečnostních regulí, které FIA předepsala od dubna 1973. Gumové palivové nádrže byly umístěny uvnitř monokoku. Po stranách vůz oplýval nově předepsanou deformovatelnou strukturou, ve které se nacházely chladiče. Příď McLarenu M23 byla klínového tvaru s nastavitelnými křidélky. Coppuck převzal povedený přední závěs ze staršího McLarenu M19C a brzdy Lockheed umístil uvnítř kol. Pilot seděl nezvykle daleko vepředu.
Ani zadní zavěšení kol neskrývalo žádné velké novoty. Brzdy byly umístěny v blízksti převodovky, jako pohonné jednotky bylo použito Cosworthu DFV se vstřikováním Lucas. Také spojka Borg & Beck a převodovka Hewland FG400 s pěti rychlostními stupni tehdy patřily ke „standartnímu“ vybavení britských vozů formule 1.
M23 byl nejen hezký, ale i rychlý. V Kyalami s ním Denny Hulme dojel pro body a v létě s ním slavil ve Švédsku první vítězství. Peter Revson přidal další dva úspěchy v Silverstone a Mosportu.
Rok 1974 byl ještě větším triumfem. Hulme vyhrál na úvod v Buenos Aires, pak převzala žezlo nová jednička „Texaco-Marloboro-Teamu-McLaren“, Emerson Fittipaldi: Vyhrál v Brazílii, Belgii a Kanadě. To společně s dalšími špičkovými výsledky stačilo na titul mistra světa! Geniální Brazilec se s dalším vývojovým stupněm M23 o rok později stal za Laudovým Ferrari vicemistrem.
Po Fittipaldiho odchodu se novou jedničkou stáje stal Angličan James Hunt. Od prvního závodu sezony 1976 to byl především Hunt, kdo se dokázal postavit přemocnému Laudovi na Ferrari. Nové předpisy FIA tomu chtěly, že vozy F1 od Grand Prix Španělska musely být nižší a Coppuck M23 vydatně modifikoval, mimo jiné ho vybavil markantními “oušky” vlevo a vpravo za hlavou pilota – tedy v provedení mého testu. V Jaramě Hunt vyhrál a během sezony přidal další prvenství ve Francii, Velké Británii, Německu, Holandsku, Kanadě a na východě USA, čímž si zajistil titul mistra světa. Zvláště jeho vítězství doma v Brands Hatch se postaralo o to, že kombinace Hunt-McLaren M23 nesmazatelně vešla do dějin sportu. Watkins Glen 20. října 1976 bylo poslední Grand Prix, kterou McLaren M23 vyhrál.
Tým McLaren s M23 absolvoval začátek sezony 1977 a Hunt byl v Argentině, Brazílii a Jižní Africe na pole-position, než přišel M26. Ze startovních polí M23 ani poté nezmizel. S podporou Marlboro v jeho kokpitu dělali své první krůčky ve Formuli 1 Gilles Villeneuve a Bruno Giacomelli. Teddy Mayer prodal několik vozů soukromým stájím. Španěl Emilio de Villota se ve svém M23 zúčastnil sedmi podniků mistrovství světa a Američan Brett Lunger deseti. Dokonce roku 1978 se ještě našly týmy, které M23 nasadili. Na start Velkých cen se dostaly ale jen vozy Boba Sparshotta s Brettem Lungerem a Nelsonem Piquetem v kokpitu. Byl to právě budoucí mistr světa Piquet, kdo 10. září 1978 v Monze naposledy odstartovat v McLarenu M23 do závodu mistrovství světa.
Coppuckova šest let stará konstrukce za to byla neporazitelná v britském mistrovství F1. Tony Trimmer se na voze týmu Melchester Racing stal jasně mistrem.
McLaren M23 splnil svou úlohu na výbornou. Tento typický zástupce britských “stavebnicových” vozů F1, které byly postaveny kolem motorů Cosworth a převodovek Hewland, získal důležitá vítězství a tituly. Pro fandy automobilového sportu, kteří vyrůstali v sedmdesátých letech je dodnes synonymem toho, jak má opravdový monopost Grand Prix vypadat…
Text: Roman Klemm / Foto: Jo Vonlanthen
